HVĚZDY, MůJ OSUD

1. kapitola

Umíral sto sedmdesát dní a ještě neumřel. Bojoval o přežití se zuřivostí zvířete chyceného v pasti. Byl ve stavu delíria a nevědomosti, ale občas se jeho primitivní myšlení vynořilo ze žhavých nočních můr boje o přežití do čehosi podobného zdravému rozumu. Tehdy zdvihl svou bezvýraznou tvář k věčnosti a mumlal: "Co to se mnou je, zatraceně?
Pomoc, do pekla. Pomoc, k čertu. " Proklínání bylo pro něj jediným možným prostředkem, po celý dosavadní život tvořilo polovinu jeho řeči. Školou mu byla ubohá ulice čtyřiadvacátého -století a nic jiného než jazyk ulice neznal. Ze všech stvoření na světě byla hodnota jeho života nejmenší, ale nejvíc po tom životě toužil. Proto zápasilo přežití a modlil se proklínáním; občas se jeho zmatená mysl vrátila o třicet let zpět do dětství a on si vzpomněl na konejšivé rýmy:

Gully Foyle je jméno mé
A Zem je můj domov
Širý vesmír je obydlí mé
A smrt má na mě nárok.

Gulliver Foyle, mechanik třetí třídy, třicetiletý, robustní a zdravý... a teď byl sto sedmdesát dní vydán napospas vesmíru. Gully Foyle, olej kář , vytírač, poslední na palubě; příliš jednoduchý na překonávání těžkostí, přI liš pomalý pro zábavu, příliš prázdný pro přátelství, přIliš lenivý pro lásku. Letargické črty jeho charakteru vyplývaly i z oficiálního záznamu Obchodní flotily:
FOYLE GULLlVER - AS - 128/127:006 VZDĚLÁNÍ: ŽÁDNÉ ZKUŠENOSTI: ŽÁDNÉ ZÁSLUHY: ŽÁDNÉ DOPORUČENÍ: ŽÁDNÉ

OSOBNÍ KOMENTÁŘ:
Muž značné fyzické sIly a s intelektuálním potenciálem zakrnělým nedostatkem ambicí. Energeticky na minimu. Typický běžný člověk. Nějaký nečekaný šok ho pravděpodobně může probudit, ale psychicky nemůže najít správný klíč. Není doporučen k dalšímu povýšení. Foyle dosáhl konce slepé uličky.

Dostal se na mrtvý konec. Býval spokojený s přežíváním od okamžiku k okamžiku své existence po celých třicet let života jak nějaké těžce opancéřované stvoření, líně a indiferentně... Gully Foyle, prototyp běžného člověka; ale nyní byl vydán vesmíru napospas už sto sedmdesát dní a klíč jeho probuzení vězel v zámku. Pouze pohyb a otevře dveře holocaustu.

*

Vesmírná loď Nomád plula na půl cestě mezi Marsem a Jupiterem.
Ať už katastrofu způsobilo cokoli, udělalo to z úpravné ocelové rakety sto yardů dlouhé a sto stop v průměru znetvořený skelet, z něhož vyčnívaly zbytky kabin, nosníků, palub a lodních přepážek. Velké trhliny v trupu lodi byly na sluneční straně plné zářivého světla a na odvrácené straně mrazily skvrnami hvězd. Vesmírná loď Nomád představovala nicotný protiklad oslepivému slunci a stínům černého jantaru, zmrzlá a tichá. Vrak byl plný vznášejících se shluků zmrzlých trosek, které visely uvnitř zničeného plavidla a působily jako mžitková fotografie výbuchu. Nepatrná gravitační přitažlivost rozdrobených kousků je pomaloučku shlukovala do střapců, které byly opakovaně rozháněny pohybem posledního žijíclno na vraku, Gullivera Foyla, AS-128j127:006.
Žil v jediné netknuté vzduchotěsné místnosti na vraku, ve skříni na nářadí na chodbě hlavní paluby. Skříň byla čtyři stopy široká, čtyři stopy dlouhá a devět stop vysoká. Byla to velikost obří rakve. Před šesti sty lety bylo uvěznění člověka v jeskyni takové velikosti na několik týdnů vybraným orientálním mučením. Foyle existoval v této díře beze světla již pět měsíců, dvacet dní a čtyři hodiny.

*

"Kdo jsi?"

"Gully Foyle je jméno mé. " "Odkud jsi?" "Zem je můj domov. " "Kde jsi teď?" "Širý vesmír je obydlí mé. " "Kam směřuješ?" "Smrt má na mě nárok. " Stý sedmdesátý den svého boje o přežití Foyle odpověděl na tyto otázky a vzbudil se. Srdce mu bušilo a hrdlo hořelo. Zatápal ve tmě po zásobníku vzduchu, který s ním sdílel hrobku, a vyzkoušel jej. Zásobník byl prázdný. Musel jej okamžitě vyměnit za jiný. Tak tenhle den začínal extra šarvátkou se smrtí, jejíž výzvu Foyle přijal s němou vytrvalostí.
Hmatal po policích skříně, až našel děravý skafandr. Byl na palubě Nomádu jediný a Foyle se ani nepamatoval, kde původně ležel. Zalepil díru havarijním sprejem, ale nedokázal naplnit nebo vyměnit kyslíkové zásobníky na zadní části skafandru. Foyle vlezl do skafandru. Ten udrží dostatek vzduchu ze skříně na pětiminutový pobyt ve vákuu... ne víc.
Foyle otevřel skříň a vyplul do tmavého mrazu vesmíru. Vzduch vyletěl ze skříně spolu s ním a vlhkost vytvořila malý sněhový obláček, který se rozplýval v chodbě hlavní paluby. Foyle sáhl po vyčerpané nádrži, vytáhl ji ze skříně a nechal ji tak. Uběhla jedna minuta.
Otočil se a razil si cestu přes vznášející se trosky směrem k průvlaku a k zátěžím. Nepospíchal; jeho tempo bylo plynulým pohybem volného pádu a beztíže... odrážel se nohama, rameny a rukama od paluby, stěn a rohů, pomalý pohyb prostorem jak netopýr letící pod vodou. Foyle přelétl průlezem na tmavou stranu k držákům zátěží. Uplynuly dvě minuty.
Jako všechny vesmírné lodi, i Nomád byl vyvážen a vystužen hmotou plynových nádrží, uložených podél osy a přecpán dlouhými traverzami připojenými po stranách na labyrint napájecích potrubí. V jedné minutě Foyle odpojil vzduchovou nádrž. Nemohl vědět, zda je plná, nebo již vyčerpaná; zda neskončí jeho boj o to, aby ji dostal do skříně, zjištěním, že je prázdná a že jeho život končí. Jednou týdně hrál tento vesmírný poker s nejvyšším vkladem.
Slyšel hučení v uších; vzduch v skafandru se rychle zhoršoval. Rozhoupal masívní válec směrem k průvlaku, uhnul hlavou a nechal jej přeletět nad sebou, pak se vrhl za ním. Rázně propasíroval nádrž průvlakem.
Čtyři minuty uplynuly, Foyle se chvěl a tmělo se mu před očima. Tlačil nádrž dolů chodbou hlavní paluby a zasunul ji do skříně na nářadí.
Zabouchl zamykací dveře, zajistil je, našel na polici kladivo a třikrát udeřil do zmrzlé nádrže, aby uvolnil ventil. Zuřivě kroutil kolečkem. Posledním zbytkem sil uvolnil přilbu skafandru, aby se v něm neudusil, ve skříni plné vzduchu... pokud byl v nádrži vzduch. Omdlel, tak jako často předtím, a nevěděl, jestli to už není smrt.

*

"Kdo jsi?" "Gully Foyle. " "Odkud jsi?" "Zem." "Kde jsi teď?" "Vesmír. " "Kam směřuješ?" Probral se. Byl naživu. Nemarnil čas na modlitby nebo díky, ale pokračoval v práci na přežití. Ve tmě zkoumal police, kde měl uloženy zásoby. Zůstalo tam několik balíčkll. Protože měl ještě oblečený zalátaný skafandr, mohl celkem dobře znovu projít výsměšným vákuem a doplnit si zásoby.
Naplnil si skafandr vzduchem z nádrže, utěsnil si přilbu a opět vyplul do mrazu a světla. Stočil se dolů chodbou hlavní paluby a stoupal zbytky schodiště k řídící palubě. Schodiště bylo jen zastřešenou chodbou ve vesmíru, většina stěn byla zničena. Se sluncem po pravici a hvězdami po levici Foyle směřoval ke kuchyňskému skladišti. V polovině chodby míjel dveře stále pevně zasazené mezi palubu a strop. Křídlo dveří viselo na pantech; dveře zpola otevřené, vedoucí nikam. Za nimi pouze vesmír se stálicemi. Jak Foyle míjel dveře, viděl svůj odraz ve vyleštěném chrómu křídla... Gully Foyle, velké černé stvořertÍ, s plnovousem, olepený zaschlou krví a špínou, vychrtlý, s trpělivýma nemocnýma očima... a vždy sledovaný proudem vznášejících se trosek, shluky narušenými jeho pohybem a následujícími ho prostorem jako bublající ohon komety.
Foyle vlezl do kuchyňského skladu a začal loupit s metodickou rychlostí pětiměsíčního výcviku. Většina lahví byla rozbitá a obsah byl zmrzlý na kost. Mnoho konzervovaných potravin nemělo obaly, protože cín se při absolutní nule rozpadá na prach. Foyle nahromadil balíčky, koncentráty a kusy ledu z prasklé vodní nádrže. Naházel vše do velkého měděného kotle, pak se otočil a i s kotlem se vrhl ven ze skladiště.
U dveří vedoucích nikam Poyle opět pohlédl na svůj odraz orámovaný hvězdami v chromovém křídle dveří. Náhle se ve zmatku zastavil. Zahleděl se na hvězdy za dveřmi, které se mu po pěti měsících staly známými přáteli. Mezi nimi byl vetřelec; kometa, jak se zdálo, s neviditelnou hlavou a krátkým rozdroleným ohonem. Pak Poyle zjistil, že zírá na vesmírnou loď, mezihvězdnou raketu plápolající při zrychlování ke slunci, která kolem něj musí přeletět.
"Ne," mručel. "Ne, člověče. Ne." Určitě trpěl halucinacemi. Dokončil zpáteční cestu do rakve. Pak se znovu podíval. Stále to byla vesmírná loď, mezihvězdná raketa plápolající při zrychlování ke slunci, která kolem něj musí proletět. Debatoval o této iluzi s Věčností. "Už šest měsíců," řekl jazykem ulice. "To je teďkonc? Slyšíš mně, peklo. Něco ti vyklopím. Znovu se kouknu, sladký peklíčko. Esli je to loď, sem tvůj. Máš mně. Ale esli je to hák s navijákem, čověče... esli to není loď... hnecJka se otevřu a vyplivnu svý střeva. Hrajeme otevřeně, oba. Tak mi dej znamení, jo nebo ne, nic víc nechci. " Podíval se potřetí. Potřetí viděl vesmírnou loď, mezihvězdnou raketu plápolající při zrychlování ke slunci, která musí kolem něj přeletět.
Uvěřil. Bylo to znamení. Byl zachráněn.
Poyle se odrazil a spěchal dolů chodbou řídící paluby směrem k můstku. Ale u schodů k nadpalubní kajutě se zarazil. Nemohl zůstat při vědomí víc než pár okamžiků, aniž by si doplnil skafandr vzduchem. Hodil na přibližující se loď prosebný pohled a pak sletěl dolů do skříně na nářadí a načerpal si plný skafandr.
Vyšplhal se na řídící můstek. Z pozorovatelny viděl vesmírnou loď, raketu stále chrlící plameny, která právě podstatně měnila kurs, protože se velmi pomalu nasměrovávala k němu.
Na panelu označeném SIGNÁLY Poyle stlačil tlačítko LOĎ V NEBEZPEČÍ. Ve třísekundové pauze trpěl. Pak jej oslepil bílý jas, jak byl vyslán signál loď v nebezpečí. Tři trojitá vzplanutí, devět proseb o pomoc. Poyle zmáčkl tlačítko ještě dvakrát a dvojnásobná vzplanutí blýskala prostorem. Rádiové vlnění, které přitom vzniklo, vyvolalo takový šum, že musel být zaznamenári na vlnovém rozsahu každého přijímače. Trysky cizí lodi přestaly pracovat. Uviděli jej. Zachrání ho. Znovu se narodí. Jásal.
Foyle se vrhl zpět do své skříně a znovu si naplnil skafandr. Rozbrečel se. Začal sbírat svůj majetek... hodinky bez číselníku, které měl na poslouchání tikotu, držadlo francouzáku s ručně tvarovanou rukojetí, které držíval v osamělých chvilkách, kráječ vajec, na jehož drátech mohl vyluzovat primitivní tóny... Ve svém vzrušení je upustil, hledal je ve tmě, pak se začal sám sobě smát.
Ještě jednou si naplnil skafandr vzduchem a odskočil zpět k můstku, praštil na signální knoflík označený: ZÁCHRANA. Z trupu Nomádu vystřelil proud, který vybuchl a zaplavil míle prostoru tvrdým bílým světlem.
"No poď, maličká," pobroukával si Foyle. "Pospíchej, čověče. Poď maličká, poď. " Jak duchařské torpédo cizinec proklouzl za nejzevnější okraj světla a hledaje ho, pomalu se přibližoval. Na moment se Foylovi stáhlo srdce;
loď se chovala tak obezřetně, že se obával, že je to nepřátelské plavidlo Vnějších satelitů. Pak uviděl na jejím boku známý červenomodrý emblém - značku mocného průmyslového klanu Presteignů; Presteignů ze Země, mocných, štědrých, dobročinných. A věděl, že je to sesterská loď, protože Nomáda také vlastnili Presteignové. Věděl, že je to vesmírný anděl, který se nad ním vznáší.
"Sladká sestro, " mumlal si Foyle. "Andělíčku, leť se mnou domů. " Loď se dostala na úroveň Foyla, pásy na jejích bocích zářily přátelským světlem, na trupu jasně a viditelně vystupovaly znaky jejího jména a registračního čísla: Vorga - T:1339. Loď byla v jedné chvíli vedle něj, v druhé ho minula a ve třetí zmizela.
Sestra ho odkopla, anděl ho opustil.
Foyle přestal tancovat a zpívat si. Hleděl zaraženě. Vrhl se k signálnímu panelu a začal třískat do tlačítek. Loď v nebezpečí, signál přistávací, odletový, karanténa; signály vybuchovaly z trupu N omádu v šílenství bílého, červeného a zeleného světla, pulsovaly, prosily... a Vorga - T:1339 letěla tiše a neúprosně, trysky plápolaly, opět zrychlovala - směr ke sluncl.

Tak se v pěti vteřinách narodil, žil a zemřel. Po třiceti letech existence a šesti měsících mučení, Gully Foyle, prototyp běžného člověka, již neexistoval. Klíč se otočil v zámku jeho duše a dveře byly otevřené.
To, co se vynořilo, vymazalo běžn-ého člověka navěky.
"Tys přešla kolem," řekl s pomalu narůstající zuřivostí. "Nechalas mě zajít jako psa. Nechalas mě chcípnout, Vorgo... Vorgo-T:1339. Ne.
Já se vocud dostanu sám. }3udu tě sledovat, Vorgo. Najdu tě, Vorgo. Všecko ti sám splatím. Nechám tě shnít. Zabiju tě, Vorgo. Ubiju tě k smrti. " . Protékala jím kyselina zuřivosti, odžírala tupou trpělivost a pomalost, které tvořily Gully Foyla - nulu, urychlovala řetěz reakcí, který vytvoří Gully Foyla - pekelný stroj. Byl posvěcen.
" Vorgo, ubiju tě k smrti. " Udělal to, co nula nemůže. Zachránil se.
Dva dny pročesával trosky v pětiminutových cestách a vyrobil si postroj na ramena. Upevnil do postroje vzduchovou nádrž a improvizovaně spojil nádrž s přilbou skafandru. Vrtěl se prostorem jak mravenec táhnoucí kládu, ale na Nomádu měl po celý čas klid.
Myslel.
Na řídícím můstku se naučil používat několik navigačních přístrojů, které byly ještě nepoškozené. Studoval standardní příručky, které byly rozházeny v rozbité navigační místnosti. Po dobu desíti let své služby ve vesmíru nikdy ani vesnil o tom, aby se pokusilo takové věci, navzdory penězům a odměnám; ale nyní měl jako odměnu Vorgu- T:1339.
Rozhlédl se. Nomád letěl vesmírem po ekliptice, pět set miliónů kilometrů od slunce. Před ním se rozprostírala souhvězdí Persea, Andromedy a Ryb. Téměř přímo před ním ležela prašná oranžová skvrna Jupiteru; z této vzdálenosti se jevil neozbrojenému oku jako planetární disk. S trochou štěstí by mohl nabrat kurs k Jupiteru a zachránit se.
Jupiter nebyl a asi ani nebude obydlen. Jako všechny Vnější planety za oběžnou dráhou asteroidů to byla zmrzlá hmota metanu a čpavku; ale jeho čtyři největší satelity se hemžily městy a obyvatelstvem - nyní ve válce s Vnitřními planetami. Bude válečným zajatcem, ale zůstane naživu, aby si vyrovnal účty s Vorgou- T: 1339.
Foyle udělal prohlídku motorového prostoru Nomádu. Vysoce účinné palivo Hi- T zůstalo v nádržích a jedna ze čtyř trysek byla ještě schopná práce. Foyle našel příručky o motorech a prostudoval je. Opravil spoj mezi nádržemi paliva a jednou spalovací komorou. Nádrže byly na sluneční straně vraku a byly ohřáty nad teplotu tání paliva. Hi- T byl stále kapalný, ale nenatékal do motoru. Ve volném prostoru nebyla síla, která by hnala palivo do potrubí. Foyle prostudoval další vesmírnou příručku a naučil se něco o teorii gravitačních sil. Kdyby se mu podařilo dostat Nomáda do rotace, odstředivá síla by byla dostatečně velká na to, aby dopravovala palivo do spalovací komory m'otoru. Kdyby mohl zapálit palivo ve spalovací komoře, tah jedné trysky - vzhledem k jejímu umístění - by dodal N omádu dostatečnou rotaci.
Ale nemohl zapálit motor bez rotace, a nemohl získat rotaci bez toho, aby zapálil motor.
Přemýšlel, jak se dostat ze začarovaného kruhu; inspiraci našel u Vorgy.
Foyle otevřel odvzdušňovací kohout spalovací komory a namáhavě jí ručně plnil. Natřel čerpadlo. Kdyby nyní zapálil palivo, bude hořet dostatečně dlouho, aby zajistilo rotaci a začalo čerpat palivo z nádrže.
Tok z nádrže se bude zvětšovat; palivo bude poháněno rostoucí rotací.
Zkusil sirky.
Sirky ve vákuu nehoří.
Zkusil křesadlo.
Jiskry při absolutní nule vesmíru nežhaví.
PffIllÝŠiéf o žhavicím vláknu.
Neměl na palubě Nomádu elektrickou energii v žádné podobě, aby si je zhotovil.
Našel knížky a četl. I když často omdléval a byl blízko celkovému zhroucení, myslel a plánoval. Vorga byla pro něj obrovskou motivací. Foyle přinesl led ze zlo/zlé nádrže kuchyňského skladu, roztavil ho a přidal vodu do spalovací ~omory motoru. Palivo a voda byly nemísitelné. Voda se vznášela v tenké vrstvě nad palivem.
Z chemického skladu přinesl Foyle stříbřitý kus drátu, čistý kovový sodík. Strčil drát přes otevřený odvzdušňovacÍ ventil. Sodík se dotykem s vodou zapálil a hořel; zároveň uvolňoval velké množství tepla. Teplo dosáhlo Hi-T, z otevřeného ventilu vy tryskl plamen. Foyle zavřel ventil.
Hoření v komoře pokračovalo a Z' trysky na zádi vyletěl plamen s nehlučnou. vibrací, která otřásla lodí.
Excentrická síla trysky dostala N omáda do pomalé rotace. Otáčením vznikla slabá odstředivá síla. Váha se navrátila. Poletující trosky padly na podlahy, stěny a stropy; a odstředivá síla čerpala palivo z nádrží do spalovací komory.
Foyle neztrácel čas oslavami. Opustil prostor motorů a v divokém spěchu se dral kupředu k poslednímu rozhodnému pozorování z řídícího můstku. To mu zodpoví otázku, zda je Nomád předurčen k nenávratnému letu do hlubokého vesmíru anebo může nabrat kurs k Jupiteru a k záchraně.
Nepatrná odstředivá síla téměř znemožňovala táhnout vzduchovou nádrž. Náhlý náraz dopředného zrychlení otřásl rozházenými troskami, které se rozletěly zpět Nomádem. Jak Foyle zápasil v úsilí dostat se nahoru nadpalubním schodištěm na řídící palubu, věci z můstku se valily dolů chodbou a vrážely do něj. Byl tím smetím zachycen a kutálel se zpět celou délkou prázdné chodby, až byl přiražen k palubní přepážce lodi silou, která ho úplně zbavila smyslů. Ležel přišpendlen uprostřed půl tuny trosek, bezmocný, stěží naživu, ale se stále žhavou touhou po pomstě.
"Kdo jsi?" "Odkud jsi?" "Kde jsi?" "Kam směřuješ?"

Druhá kapitola..